Když vkročí člověk do světa,
zří v snech pro sebe růže kvésti,
kdes, že pro něho vykvétá, –
mní, doufá, věří příští štěstí.
Tak plá v něm v příští víra plná,
že štěstí potká dojista,
však strne, když zří, světa vlna
jaký mu život přichystá.
Tam svět na něho tretky frásí,
by oslnil ho vlnou, hází,
v co druhdy doufal, vše ho zklame,
až v sled se octne ve lži samé.
Ó, co tak člověku svět slíbí,
a co mu v posled v úděl dá...
sen mládí, jenž se nejvíc líbí –
v sled ve zmar světu upadá.
Co z mládí v srdci? Lásky píseň –
co v duši? – Víra v štěstí květ,
a v stáří, – v srdci dumy, tíseň,
a obraz, jak jest klamný svět.
On z mládí věří snům i všemu,
svět že ho volá v náruč svou,
však pozdě zří, že všecko lže mu,
když léta snění uplynou.
Pak teskní, kvílí, pláče, volá –
kde záchrana, že v světě sám. –
Odpověď dá jen skála holá
ozvěnou sterou skalinám.
Jak procitne po snění mnohém,
nač vzpomene, vše tíží, hněte,
dá svého mládí všem snům S Bohem
a zvolá: „Marný's klamný světe!“
Co zbývá? Jen po těžké práci
čekali s klidem na tu dobu,
až ho po trpké resignaci
odnesou k novým snům do hrobu.