Měsíc se vyhoup’. – Večernice září
nad parkem starým, tichým z večera.
Po cestách domů vracejí se staří,
již nemilují chodit za šera.
Klekání zvoní. – Mlhy vystupují,
ti čeřících se vlnek duchové,
příjemné vánky letní nocí dují
a růže dýší vánky nachové.
V tu dobu snivou, plnou poesie,
tu milující kráčí alejí,
jim srdce štěstím, láskou vroucí bije,
kojeno blahou v příští nadějí.
Když zašli, hle! – tu kráčí cestou tmavou
básník, to snílek nebo samotář,
ve hvězdy hledí, v luny tvář smavou,
jež tajemnou svou v alej vrhá zář.