Má touha chvěje se... sní v narkotické vůni,
a v duši podivno, omamně sladko je mi,
má hlava sklání se a touží snít o štěstí
na březích zašlých dob, věnčených lilijemi.
Kol ticho únavy; jen v duši bouře hučí,
blesk v mlhu paměti, v čas dávno zašlý, šlehá;
co bylo – vrací se, co těšilo a hřálo,
a duši kolébá dob šťastných vonná něha.
– Zpěv ptačí v podkeří a na záhonech růže,
a v duši živoucí naděje vzrůstá:
hoch vzdychá ku hvězdám, podtají milku líbá,
za svitu bledých hvězd, poprvé, na ústa. –
Blesk slední rozžeh’ se a v dáli dobouřilo...
v duši se shlíží klid: skutečnost s holou lebí,
již růže odkvetly, lilije dovoněly;
žel, není hvězd již víc na nadějí mých nebi.