Procházkou vyšla si v kraje v půlnočním šeru zas luna,
princezna strnulá v hoři, bledá jak mrtvého tvář,
pod rukou víly se vzdušné zvlnila šumící struna,
když v tichou hladinu řeky dopadla měsíčná zář.
U okna sedím v tiché chvíli; v pracovnu moji též vchází
stříbrná princezny záře v půlnoční, záhadný čas,
snad z hrobů návštěvou mrtví ke mně jdou všickni kdys drazí,
duše mé šeptá mi vnitřní, tajemný jakýsi hlas.
Dále zas dráhou svou pluje, v oknech se princezna shlíží,
stejně kde paprsek štěstí, neb žalu stmělý se kmit,
navštíví komnaty králů tak jako chudobnou chýži,
i kde dlí mrtvý, se staví, s sebou ho k hvězdám snad vzít.
A hle! Již pracovna moje koupe se v stříbře a zlatě
měsíčné záře a v duši mou padá nebeský klid,
na okno drahé se dívám – milenko vzpomínám na Tě,
k Tobě s mou myšlénkou spěchá zlíbat se měsíce svit.
A nyní přemítám o všem: co bylo, jest a snad bude,
co zajde, a co z mé duše do věků dál bude žít,
v tom se mé zachvělo nitro, srdce mi v odpověď hude,
žít bude píseň Tvé lásky, s mládím, v nichž září Tvůj cit!