Dávno přešly ony doby, kdy jsem v mlhách jarní noci
kráčel kdys po břehu moře, veden tajuplnou mocí,
kdy jsem v beznadějné chvíli tesknil po své vlasti v dáli,
kdy v mé nitro černí ptáci zármutku si usedali,
a v té chvíli v cizí zemi, v očích slzy, v duši hoře,
kolébán tou tesknou písní, jíž dýchalo velké moře,
psal jsem divým steskem zmámen první báseň v žití svém.
Zapadla ta první píseň prvá v první knize mojí,
jako zajde bez památky i statečný vojín v boji,
duší však ta smutná píseň stále přetajemně zní mi,
v níž své žaly, opuštění, hoře uplétal jsem v rýmy,
a dnes, když se mlžný závoj zvolna sráží v podvečeru,
přál bych sobě procházet se kdes u moře v nočním šeru
a psát znovu první báseň, vyštván v dalnou, cizí zem!