Vždy mne se tážeš: „Co tvým štěstím jest,
poutníče tichý, jehož cesta s mou
jest z otcovského domu společnou?“
A mou věz, bratře, tuto odpověď:
„Ta mého štěstí bílá vlašťovka
jest láska moje, láska bezmezná,
jež větší jest, než chápat jenom lze
člověku tady; větší jesti než
majestát hvězdný modra blankytu,
větší než moře, nežli věčný taj,
jejž věky zove slovo člověka.
Jest to ta touha lásky nesmírné,
jež srdce moje teprv ukojí,
až se zas vrátím v kraje neznámé,
kde mne pak věčna sfinga pozdraví,
a hlédnu tváří zase v slunnou tvář
toho, jenž na zem slal nás poutníky.“