Můj luzný, vonný sen, jenž v duši mojí svítí,
kéž moh’ by na chvíli alespoň pravdou býti:
Chtěl bych kdes v samotě bydlet ve hloubi lesa
a s jarem naslouchat, jak vesmír štěstím plesá.
Blíž vznést se ku hvězdám, jak šťastní mohou ptáci,
a s hůry pohlížet, jak vše se rodí, ztrácí...
Zřít, s písní Vesninou, jak se květ štěstí snoubí,
jak láska povstává a kvete v duší hloubi.
Zřít prazdroj přírody i prazdroj tvorstva, žití,
i tůni bezednou, do níž se věky řítí,
a v sled být pochován, kdes v sadě plném kvítí,
kde ptáci avonští zpívají píseň žití!