Ze starých parků půlnocí bolestně housle štkají,
mollovou písní pohřební, až srdce usedají...
Černavé stíny svadání se krajem rozkládají
a mlhy jak prapory smuteční nad Přírody hřbitovem vlají...
Ach noci, kdy ocúny Zoufalství vzpučí a divoce bují,
kdy zdá se, že naděje prchly dál, než myšlénky dosahují,
ach noci, kdy luna unylá tmy draperií pluje
a křísit síly mrtvých míz se marně vysiluje,
vy noci nejhlubších mlčení, kdy věčnost své zázraky tvoří –
ve vás mé touhy stonuly jak slza hvězd v bezedném moři! – –