Z jitra v démantech rosy se v duhových toninách chvěl,
a na křídlech světlošek šerem se k hvězdám rozletěl –
s mízami v pubertách proudil, by v jeseni s listem v hrob kles,
a na luny paprscích s vůní se vracel do nebes.
S večerem modrým se skláněl touhami v labutí sny,
by vykoupil nadšením k písni zakleté princezny.
Plamenem lásky byl srdcím, když na retu zahořel ret,
a na vlnách vášní toužil dušemi burácet.
Na zapadlých hřbitovech šerem v largethech slavíků lkal,
a na hrobech básníků růží krvavou hoříval – –
A Jeseň když slzou hvězdnou do kraje schvěla svůj chlad,
vždy touží, tak tiše – jak květy zmdlívat a umírat!