První lásce.

V myšlénkách svojích v jarní noci se k první lásce vracím zpět, jež dosud nezmizela z duše přes celou řadu bědných let.

Co změnilo se od té doby... vlas proříd, duši stísnil žal, a kolik mohyl, lásek nových, jsem v srdci svém již zasypal.

Vím, marno, že mé vzpomínání na onu dobu blahých chvil, kdy poprvé jsem v žití kouzlo nadšené lásky pochopil.

Ona – jest ženou milovanou, a ze mne chudý básník jest, jí osud sype v cestu růže a hloží věsí do mých cest.

Ač vím, že ani nevzpomene na první lásky jasný blesk – v mé duši žije, pokud dýši – pomněnkou, již sžeh žalu stesk.

Vím, zapomněla ve svém štěstí na poupě první lásky snad... já však vždy věrně budu na ni i v černém hrobě vzpomínat.