Pohádku prostou jako poupě Vesny,
duše ušlechtilá, chci Ti vyprávět,
pohádku modrou, konejšící ve sny,
jak vypráví ji v horské chatce děd.
S tím žárem sluncí geniálních duší,
v nichž hoří věčný oheň tradice,
v nichž svatý oheň vroucích srdcí buší,
a v nichž snad kouzla, žáru nejvíce.
Pohádku mlžnou, kterou paprsk slunný
ozářil celou silou svojich sil,
vše co psal věčný v tajné nebes rumy,
co snivý básník, v nich čta, pochopil.
To prosté poupě, píseň luzné Vesny,
dnes Tobě podám, jak jsem mohl ji...
má píseň motýl, kukly byt mu těsný,
povzlétá k růži, jež se rozvijí.
Pohádku prostou, píseň svojí Vesny,
duše ušlechtilá, chci Ti vyprávět,
pohádku modrou, konejšící ve sny,
jak život dal ji v květu mladých let.