Mdle sklání hlavu pestrý květ
jak tvor, jenž zmar svůj tuší,
zpěv stichl, pavuč přelétá
a podzim zebe v duši.
Lká břitký vichr zoufale
jak kráse, vůni v hrany,
v mé duši zmírá světluška,
sen, jíním obetkaný.
Pták zalkal a květ opadá,
večer se těžký sklání...
mou krví blýská fluidum
krás hrozných – umírání...