U okna princezna snivá v růžové dálky se dívá,
o štěstím planoucí lásce nadšenou píseň si zpívá,
o perlách, démantech, zlatě, o slávě, zámcích a moři,
o lásce, pokladu z báje, jež štěstí korunu tvoří;
jak vůně ambry ta píseň z hradu v kraj slunný se nese,
jak posel snění, když k růži slavík se s písní svou snese.
S večerem zašuměl břečtan, jenž z venčí boudoir zdobí,
v dáli pak napěla cypřiš, jež střeží šedivé hroby.
V té chvíli šera a vůně básník šel zadumán krajem,
vzpomínal zapadlých květů, jež v srdci nevzkvetou s májem.
Čarovná princezny píseň prosvitla závojem dumy,
zaslech’, jak podivnou tu píseň setmělé cypřiše šumí.
Pohlédl k nebi, by spatřil nebeskou družinu v dáli,
a hle již na strunách lásky andělé v srdci mu hráli.