Jak rosa padá ve květy,
když v zoři tone svět,
tak slét mi v duši tesklivou
ten poesie květ.
Jím, nežli přijde smrti čas,
chci vystlat sobě hrob,
svou písní prostou, vysněnou,
za zlatých mládí dob.
Pak jedinou jen prosbu mám,
kéž v tichém hrobě mém
Bůh milostně ji vyslyší,
a splní s máje dnem.
Ať z jara ptáče zalétne
v ten křížů tichý sad,
a pěje píseň rodných niv,
již slýchal jsem tak rád.