O, touho nezměrná! K tvým jasným studánkám
se duše snílkova hvězd prvním třpytem vrací,
by pila nadšení k závratným rozletům –
v nichž našla život svůj a v nichž i vykrvácí.
Vždyť v duši dítěte již paprsk věčna pad’:
dán srdci písní dar a nesmrtelnost snům,
žár svatých nadšení velikých rozpjetí
a křídla andělská k nejvyšším rozletům.
Na křídlech klekání vždy k žití procitá,
kdy touhy zaplanou s hvězdami v noci tmách –
a těká za svým snem nebeskou zahradou
na křídlech andělských po modrých květinách...