Nač lkát a vzdychat, naříkat a kvílet,
když ještě naděj zbyla svěží v duši,
nač slova sílat modliteb i vzdechů,
když larové i skřítci jsou prý hluši.
Co do vzdechů, jež Chopinovým rovny,
co do slzí i bolných nářků,
byť třeba žal tě mučil nevýslovný,
když zříš, jak svět jest plný nevděků.
Však naděj dokud Tobě svitá,
té drž se, jako Daphné – Apollo –
v té osudu je hříčka o Tě skrytá.
Ač naděj často jak bludička září,
tu hasne, svitne, plává na polo,
přec život dlouží, boly s trudy maří.