Již běhu rok zas zapad v moře tajů,
již pozdní jaro – svátek, pěvče, Tvůj –
tož přijmi přání z matky českých krajů
ode mne vřelé, s ním i pozdrav můj.
Ó šťastný pěvče! Běh, ač setřás času,
Ti v snivou kadeř dávno sněží bílé,
přec písně Tvoje plné čarojasu,
jak z mládí dob nám zvoní roztomile.
Tvá láska k vlasti, dražší nad vše žití,
i písně Tvoje, jež neznají zmaru,
ať ještě dlouho v Tobě nám jen svítí,
a Bůh ať dá Ti plnou míru zdaru.
A v sled až v introitu zavzní píseň
za Tebe, pěvče, pohřbu, poslední,
až osud střese všední rmut i tíseň,
jež za života přec se v duši dní.
Ti vděčná vlast se vděkem složí květy
s lupeny laurů, nesmrtelné slávy,
jimž Vyšehrad již nedá rezavěti,
jež kol tvé skvít se věčně budou hlavy.