Mne divý smutek napadá
jako půlnoční nálada,
stín smrti hýří po zemi,
a sténá, kvílí větvemi.
Slyšet jen smutku teskný kvil,
jak lkal by, kdo vše prohýřil,
když poznal, že již pozdě je,
když hasne kahan naděje.
A v oné noci černý taj,
svou píseň hraji na šalmaj,
v to šero, v bledé smrti kvil,
píseň své touhy, se všech sil.
I mé ač přišlo poznání,
jež snům mým v hrany vyzvání,
přec v smutné noci černý taj,
svou píseň hraji na šalmaj.