Dnes v době smutné ideál se ztrácí,
snů slunce temní všednosti, již mrak,
jen člověk citný s útěchou se vrací,
kde sídlo pravdy, k hvězdám do oblak.
A duše moje, ptáče prosté písně,
chudičké, která vzniknouc, zaniká,
v té době bídy, žalu, klamu, tísně,
zas k Tobě spěje, v přání zatíká,
a opět mizí – štvána orlem v letu,
kde ukrýt se před spárem bez citu,
jenž drtí vše, a roven dneška světu,
snad přijde čas, kdy klidně nad vír dravý
mé duše ptáče vzlétne k blankytu
se šťastnou písní. „Mně byl’s přítel pravý!“