Zvonu na té vížce bílé,
dlouho již nám hlaholíš,
někdy usmíváš se mile,
častěj’ za to zabolíš.
Posvátný svůj hlahol neseš
tichým krajem, údolinou,
ve bílé jej chýše třeseš,
jež se kolem tebe vinou.
Jsi jak anděl, spousty, smíru
hned tu černé mračno sháníš,
tu zas ratolest již míru,
na práh tichý neseš, skláníš.
Zvonu na té vížce bílé
dlouho již nám hlaholíš,
někdy usmíváš se mile,
častěj za to zabolíš!