V temnotách teskné duše mé
ta vzpomínka přec nevybledla,
kdy v chvíli sladké, rozkošné –
až do nebes mne láska zvedla.
Ach tenkrát měsíc smál se v kraj,
jak peníz nově vyražený,
v dáli se vlnil modrý háj,
a v křích pěl slavík roztoužený.
A z ňader zvuk se chvějící
se v pozdní noci vyrval náhle
tak sladce bolně znějící
a kouzlaplný neobsáhle.
Teď často sobě vzpomínám
té něhyplné jarní noci,
když zpět se krajem ohlédám,
vše sváto zapomnění mocí!