Ó růže žluté, vonící tak snivě,
vás nejraději mívám ze květů,
když vítr pláče v krajích zadumčivě
a ptactvo uchystáno k odletu.
Proč – nevím sám, však vroucněji to jímá –
jeť žlutá barva chmurně veselá,
vždyť v žluté dívčí tváři smutek dřímá,
byť krásná byla jak tvář anděla.
Ó žluté růže, milenky mých snění,
tou vůní Vaší opíjím se rád,
když voskově vše žloutne v podjeseni,
lze lehce loučit se i umírat...