Tys zůstala mi, písni osiřelá,
a divoce mé nitro rozchvíváš,
ach, z tebe upomínka voní vřelá,
jak růžemi mé skráně ovíváš.
Jak resedy mně slova tvoje voní,
a věty vůní dýší jasmínu,
do dlaní mých se čelo tiše kloní
ve podvečerním světla zástinu.
Mé sny jsou sváté jako kytka květu,
byť sebe ohnivější byla líc,
přec smutně ret můj zbledlý šeptá větu:
„Ach není, nebude jich nikdy víc...“