Zda vyslovím, co tají srdce hlubiny,
než podzimní přiletí větry chladné,
než vše zas zmizí jako vodní bubliny
a nezbude tu upomínky žádné?
Ó obzory, ó úzké, děsné, stísněné,
jak člověk pohlíží do hlubin světa,
když ztratil vše i illuse své vysněné,
když ztratil poslední svá mladá léta?
Je jiný zevnějšek a jiný život duševní,
jak směji já se, jak se směje děcko,
jsou zašlapány mládí květy poslední,
jsem jiný sám, je jiné všecko.
My teprv rádi máme, co již ztraceno,
a dovedeme všecko jinak chápat,
když sta mil vše již od nás vzdáleno
a nám zbyl vzpomínek jen krásný západ...