Kdys čelo studené jak mramor,
jsem zvedal, krůpěj potu stíral,
když smutek duši mojí svíral,
a v dáli usmíval se Amor.
Ku smíchu bylo mně i k pláči,
vždy víc jen čelo ruka tlačí,
zdá se, že přece lásku zkojím,
však vyznat to se děsím, bojím.
Mně zdálo se, že ztlumím snění,
když však jsem hlavu výše zved,
tu zářivý stín ke mně slét,
já bál se stínu „zapomění“!