Rozkýval Žalostí zvon
neznámé pocity Žalu,
zavzdychal přesmutný tón,
ve žhoucím ve duše palu
Rozdýmal vášní všech hluk
zbouřené Rozmyslu jedy,
zaplavil srdce mi tluk,
bouři hned ukrutnou v sledy.
Divoké hudby pak duch
umíral ve chvějném žáru,
v bolestném žalu zlých tuch
a ve krve černém škváru.
Zdivočel Bolesti tlum,
zavinul plachtu své víry – –
nevěřím více těm snům,
ó zmírá svět široširý.