Je zaklet bílý zámek... klíče v moři.
Ku bránám němý, černý jezdec přiklusal,
zrak upírá v okna ve svém hoři,
jsou prázdná okna, síně, opuštěn je sál.
Jen v modrých zahradách se jasmín bělí,
v barvách stříbrných se svíjí vodomet,
a v šeru cest se růže rozpršely
v touze šílené po kráse zašlých let.
A každou chvíli němý jezdec váhá –
zdá se, na vraníku že v dál se rozletí,
je pozdě večer, šer se rychle vzmáhá
a měsíc ozdobuje okna perletí.
V tajemství se bílý zámek halí –
pár netopýrů k věžím smutným zalétá,
jen občas píseň zní do modré dáli:
tu zpívá princezna ve hradu zakletá!