Přišel nejkrásnější čas:
sladký, slastiplný máj,
z vonných květů jeho vlas
v srdce vnáší lásky báj.
V pršce květů voní kraj,
v snivé písni tone luh,
v hudbě sladké šumí háj,
vzduchem proudí žití ruch.
V okno zaťukal mně máj
pomalu a nesměle:
„Zanech snění,“ v žití taj
vrhni se jen vesele.
Zdvihni čelo, pohleď ven:
pestrý květ a motýli,
čarokrásný jarní den,
růže juž se rozvily.
„Ó zanech mne osudu,
znám svět, nechci znát jej víc,
jiným v světě nebudu,
lestnou znám již jeho líc.
Mrtvé zřím ve hrobech spát
v rakvi úzké, prohnilé,
věčně chce se jim jen zdát –
zřím ty lebky přebílé.
Tělo jich se rozpadá,
v důlky oční žlutý červ
pomalu se vekrádá,
jako děsně bolný nerv.
Tragedie života – !
pohltí nás matka zem,
slunko chvíli mihotá –
smrt pak děsným odkazem!“