Kam pospichalas, že’s odešla v dál,
kdy růžové tvé sny mne touhou jaly,
a jež mně sebou všecky osud svál,
ó dítě, věř, to bolí, děsně pálí!
Znát milovat za mladých svojích let,
a musit lásce svojí s Bohem dáti,
a slovo to jen stále slyšet znět,
to život podetíná a dny krátí!
V každý čas jen žal se vrací ve dny,
a zbývají jen strojené ty vzlety,
jež s horečnými krouží skrání sny,
jak druhdy, druhdy kdys před lety...