Je mrtva herečka a dvaadvacet roků,
co krásných slov v těch slovech pohřbeno,
ač člověk neznal ji, přec slzu cítí v oku,
vždyť ví, že mladé žití zničeno.
Jak bludné ptáče rozlétla se širým světem,
jí ideálem bylo umění,
když nemohla být hvězdou, byla aspoň květem,
v srdci touhu, v očích nadšení.
Co bojů, sklamání as zažila v tom žití,
na prknech, která znamenají svět,
kde vavřín hledala, tam našla uschlé kvítí,
ač sama rozkvetla, jak čarný květ.
Ó, mrtvý květe, škoda tvojich mladých roků,
co krásných snů v nich leží zborceno,
kdo pohřeb tvůj zřel, slzu cítil v oku,
vždyť tušil, co snů krásných ztraceno...!