V to okno mé tak tiše voní
zas bělostný květ jasmínu,
tak rád tu sedal již jsem v loni,
při měsícovém zástinu.
Na stěnách keřů kresby matné,
se mihotají sem a tam –
mně zdá se slyšet kroky chvatné,
však zatím jsem tu sám a sám.
Květ prší dolů sněhobílý,
při něžném vánku dotknutí,
i jediný ten květ mně milý,
že cítím duše pohnutí.
Tak zadumčívě hledím kolem,
kdy měsíc červen, měsíc krás
rozechvěl každým vetchým stvolem
a probudil jej v žití zas.
Tak, Bože, náhle napadá mi,
proč nevzbudil – též moji máť,
bych obsypal ji fialkami
a nemusila v hrobě spát...