Tou dlouhou bílou alejí
jsem chodíval rád den co den,
když mráčky růže házejí,
vrch korun zlatem zapředen.
O Bože, jak rád vzpomínám
těch večerů a blahých chvil,
kdy stromů stíny rostly nám
já proti vám se postavil.
Tu růže nes vám slunka jas
na vaši ručku, vaši líc! –
Teď mně je nese znovu zas,
však vás tu není, není víc!