To bylo v Benátkách a koncem máje,
kdy prvně zřel jsem jihu čarné kraje,
již kvetly akáty a růže všude
na stromech zrály fíky, višně rudé.
To bylo v Benátkách, kde lagun řada
a večer nádherný i západ žhavý
v závoj růží kryje chrámů hlavy...
Kol zahrad vonných moře protékalo
pod mosty na sta tmavých gondol spalo.
V tom zpěv jsem zaslech’, něžný, sladký tady
a dívčí zjev se zakmit u zahrady!
To dítě bylo skorem, anděl snivý,
jenž dosud všemu zasměje se, diví,
že hleděl zmámen jsem, jak sobě hraje,
co zatím ňader květ již plně zraje.
A růže skláněly se u terassy,
pár poupat z nich zdobilo její vlasy
s bravurou, když dívčí rozpustilou
ty růže trhala svou ručkou bílou.
V tom napadlo mi, jeden krok že chybný
kde moře zdvihalo své boky,
což kdyby démon tam ved’ dívčí kroky?
A sotva myšlénky ty ve mne vznikly,
pod mostem ženy uděšeně vzkřikly,
my zahlédli jen dívčí tělo bílé,
jak ženou v dálku vlny rozpustilé.
a kamsi v dálku nesly život malý.
Pár růží chtělo jenom dítě míti
a osud přál si za ně její žití!
Na jihu tam, dnes mohla býti paní
a líbat muže, dítě tisknout k skráni,
vše přeludem je, všecko oči mámí
a navždy zůstává jen vzpomínání.