Zas přišla chvíle smutná, zoufalá,
jež vzpomínku na Tebe, matko, nese,
když smrt Tvá štěstí mé mi rozvála
a smích víc v životě mém neozve se;
Jen smutek v duši, prázdno ve hrudi,
a každý předmět vzpomíná mi Tebe,
a každý zjev mi tvář Tvou probudí,
jen vím, že ztratil jsem své nebe.
Jdu světem, aniž bych měl chvíli klidu,
a každý krok můj stíhá neštěstí,
jak žebrák když ku cizím dveřím přijdu,
na řetěze pes záští zachřestí.
Bez reptání jdu celou řadou let,
když výsměch, zášť jdou se mnou život celý,
Tvá vzpomínka je nejdražší mi květ,
jejž líbám často v pláči rozechvělý.
Ó vím, že s Tebou shaslo štěstí moje,
že léta plynou dál kol bludných cest,
pro iluse že marné všecky boje,
můj život ztracená loď v bouři jest!