Tak někdy zamyslíš se chvíli snivě
a hlavu skloníš nenadále v dlaň,
a k sluchu zní ti cos tak zadumčivě,
zříš známé lesy, luka, známou pláň.
Ve barvách večera se bělá víska
a červená se stříška kostela,
a v aleji se třpytí kaple nízká,
kraj poznáváš, jsi doma docela.
A zavzdychneš, že škoda je těch časů
a škoda každé z mládí sladkých chvil,
tak ještě vidíš v různém, světlém jasu
svůj domov, jejž’s před lety navštívil.
Ty tváře známé, jež se veselily,
ty tváře mladistvé se rozprchly,
nad hroby starých kvete jasmín bílý
a vážně zdvihá se kříž zamlklý.
Tvůj domov je ti již jen pouhou bájí,
ve snách jen kouzlíš si jej jako klam,
poslední známí zvolna umírají,
a ucítíš, že’s náhle sám a sám.