A všude temno šerým křídlem líbá
ve žalu nekonečném pustou zem,
tvář bolem zlomená se dolů dívá
nad náhrobním mým mrtvým kamenem!
Ve očích její kletba sténá, hrozí
tím odvěkým již vpsaným znamením,
jimž stížení my lidé přeubozí,
jsme životem šli bludni zmámením.
Jsem tvorem ubohým, jejž osud stvořil
jen náhodou pro hříčku svou,
jíž luzné ideály a vše zbořil,
tu bytostí ženou nazval ubohou.
Ať proudí touha žhavá, vzdychá, plane,
vše nadarmo jen, pláč je ozvěnou,
když list i růže k nohám mojím skane,
jsem bytostí jen slabou, zmoženou.
A všude temno, jednotvárné, děsné,
tu náhle stříbrný jak paprsk’ svit,
ve srdce smutné naděj nová klesne
jak bujný pták když v jaře vzduchem lít.
Ta naděj štěstí zatím pouhou bájí,
a nemá nikde sluneční svůj byt,
vždyť žena, když i práva svého hájí,
přec nepřestává ženou křehkou být!