Tak vlakem jedu pořád dál
po širé, chudé pláni,
jen tmavá čela příkrých skal
se tu tam ke mně sklání.
Když zase zeleň trávy, květ
do očí mých mi šlehá,
tu prudší než ten vlaku let
do duše tíha lehá.
Však dál tou stepí travnatou,
kde ve barvách vše žije,
kde v zeleň hustou, šťavnatou
čáp bílým křídlem bije:
Hle, tam ve lůně modrých hor
se skrývá věž, tam víska,
teď most zřím, kolem modrý bor,
teď stroj u dráhy píská.
Na skráň tu tisknu ruku svou,
do dálky když se dívám,
a slzu, slzu třpytivou,
ve dlani svoji skrývám...