Když přijdu do své jizby zmlklé, šeré
je smutno mně při lampě matném svitu,
do oken, když si bubnuje déšť, pere,
kol ticho, jenom v uchu mém si zní tu.
Zas tesknota se divná srdcem nese,
do kadeří když kroužím chladnou ruku,
cos steré vidíny mi v duši třese
a s ními touhu bolesť, žal a muku.
Před lampou zlatá síť se světla kmitá,
když v říši vzpomínek se duše noří,
a myšlénky tu víří, svítí, hoří,
když dál se duše mořem snění zmítá.
O! zjevy nedosáhlých, vzdušných vzletů,
o zastavte se, odpočiňte v letu,
v paprscích svých plných divné záře,
vy stejny vždy jste v zimě jako v jaře.
Vy žijete jen jedním okamžikem,
zřím ve vás snění, celé mládí svoje,
však zaniknutí jest i vaším vznikem,
a noříte se do tmy do závoje...