Noc jarní nádherná je, šeřík voní,
jak bylo, vzpomíná si, jak je dnes –
v zadumání vdovec hlavu kloní
a daleko se dívá do nebes.
Po práci uštván, nad kolébkou schýlen
si vzpomíná... Zde žena zpívala
a dítěte zrak líbá pološílen;
vždyť tytéž oči mrtvá mívala!
Měl štěstí, mládí, ženu, sladké chvíle,
na světě nepřál si mít nikdy víc;
v rakvi hnije tělo dneska bílé,
ze všeho marnost žití kyne vstříc!
Když myšlénka se za myšlénkou valí,
že najde ženu novou, líbeznou,
do okénka mu hvězda hrozí z dáli
a polévá vše září stříbrnou.
Již usíná, ve dlani svírá lebku,
pro nový rozhodnout se nelze čin;
a náhle zlatým křídlem nad kolébku
se chýlí mrtvé matky bílý stín.
Stín matky líbá dítě, hladí vlásky,
tak vroucně, než v dál se rozletí –
a těžce loučí se, vždyť květ své lásky
ve světa smutném zanechává zajetí!