Zrak svůj zavírá zářící
pomalu den a tiše,
a s hvězdou třpytnou na líci
noc slétá s hvězdné říše.
Ze stříbrných svých měsíc strun
sepjal a rozpjal sítě,
postavil nádherný ti trůn
mé mrtvé drahé dítě!
Juž zmlklo celé okolí,
vše v závoj černý splývá,
jen ze stinného topolí
tvé hvězdné oko kývá.
Sviť, zářivá ty hvězdo, sviť,
oknem své prostři sítě,
jdu zpovědí si ulevit,
že tys to, mrtvé dítě.