Ve bílých květech alej stará
vždy v dumách tone snivá,
a vzbouzí něhu, lásku jara
tu vánku hudba tklivá.
Jak harfy, jež se odmlčely,
to směsí listí vane,
a květy, jež tu vybujely,
zem jako stříbrem plane.
Jen uschlá hrušeň v stesku mřela
a vzdychla v žalném chvění:
Vždyť jaro své jsem už tu měla,
pro mne ho více není!...