V snů závrať se nám život mění,
když číše mládí dopita,
a žití raní nás v svém vření,
jen vzpomínka k nám prosvítá.
I my jsme vyšli z bílých květů,
i naše srdce změklo vším,
tak často jsme na křídlech vzletu
jak ptáci pluli ovzduším.
O jak bychom si dneska přáli
mít zrak, jenž plane zápalem,
zas smát se, nad čím jsme se smáli,
žár cítit v srdci prochladlém.
Z daleka jenom růže voní,
jak upomínky z mladých chvil,
a palác snů se na nás kloní,
by zítra snad se rozbořil.