To byla říše chrysantém a geiší, kam naše loď po hrozné mořské bouři ve městě přístavním se zakotvila. Byl podvečer, když na břeh jsme si vyšli.
Kol neznámé se rozvíralo město a prostřed filigránských ulic, domků, se davy malých lidi procházely. S přítelem jsme rozešli se městem,
do rozkvétlých již zahrad stoupajíce, v čajovny, kde veselé se hrálo. Na konci čtvrti malá villa stála. Do té jsme vešli. Všude plno světel.
V besídkách se třásly lampiony a porozvité třešní květy bílé. Zde krásné geiši smály se a hrály, z očí láska plála cizincovi –
na ňadrech zachvěly se chrysantémy o kráse těla báje šeptající. A jedna geiša naše oči zmátla, když v prostřed mladých družek zjevila se
ta víla a na kytaru zde hrála: „Sněžné květy padají, malé bílé hvězdy, miluji jej potaji –
dosavád a vezdy...“ Ty oči její nádherné a žhavé v srdci krásné mládí probudily a žhavé rtíky lásku vyznávaly. – –
Když v koutě usedli jsme k číšce čaje a měsíc svítil do besídky bílý, jak pohádkou se zdálo, když nám pěla při průvodu strun, známé písně vlasti.
To přesladký byl večer v říši geiší! V duši něco mluvilo k nám nebem a něco bolelo tak krásně mládím... Pod besídkou se chvělo zlaté moře
a tisíc světel zazářilo v dáli, jak pozdrav z dálné naší vlasti. V tom geiša povstala a roucho spadlo, ve světlech sněhobílé tílko plálo,
jak lotosové bílé září květy. Můj přítel náhle přejel sobě čelo, v duši vzpomínky se rozzvučely, když poznal v geiši milenku svou první,
jež k vůli němu odjela kdys v dáli – – – „Toť ona!“ – vykřiknul a zblednul v tváři a bolest hrozná srdce zkrvácela. Dál geiša tančila, jak bílý kvítek,
jejž podzimní kams bouře nese v dáli a tanec schvátil duši sladkým žárem, když v srdce nešťastné si bolest sedla. Při tanci ňadra vzdouvala se vzhůru
a bílé ručky všecko obejmuly. V tom stanula. Oči zahleděly se tam, kde seděl zadumaný přítel..... V ruce zaleskla se dýka nahá
a jedním letem zabodlo se ostří do srdce přítele, jenž klesnul k zemi... Na konec smutný vzpomínám si dodnes a znovu cítím horké pálit skráně,
když démon strachu padl v srdce moje a sklál tam rázem klidu bílé květy. Jen jednou v žití milovati možno, jen jednou vznítit citů sladké žáry
a všecko dát za pohár lásky zlatý: klid, srdce, čest i otčinu a život... To byla pomsta ženy v říši květů... Já dlouho plakal tehda nad mrtvými,
dvě těla, květy, když jsme posypali, pestrými květy chrysantém a třešní.
Cookies on Poetry Cove