V setmělém na večer sadu
stříbrnou září se srpeček blýsk,
jakoby zvědavě v chladu
stromoví hlavu svou ubledlou tisk!
V setmělém mé duše sadu,
měsíce bílý teď zasvitl pás,
zulíbal místa, kde v chladu
jen růže uvadlých umíral jas.
Jakoby v sluneční záři
jarní čas na květy čarovně dých,
a do okna svit’ samotáři,
vír mého nitra hned rázem že ztich.