Juž pozdní večer sítě spřádá,
v něž měsíc perly vetkává,
jdu cestou, jíž jsi šla tak ráda,
kde večer pěla pěnkava.
Kde topoly a břízy bílé,
ve stříbrnou se spletly síť,
kde jsem ti šeptal, dítě milé,
že bych jen s tebou chtěl vždy žít!
Tam z posekané husté trávy
vanula vůně otavy
a doleji ten potok hravý
se vkrádal v náruč doubravy.
A měsíc svítil, pokál zlatý,
a z něho růží bílých proud
se hrnul na ty vísky, chaty,
do lesní tiše, v každý kout.
Jen tys odešla, vnadných v květech
do moře věčna, bez hrází,
když vzpomínám po dlouhých letech,
mně vlhne zrak a přechází...