*** Tak někdy zadumáš se

Tak někdy zadumáš se a čelo skloníš v dlaň, zříš kolem teskně, plaše, a slznou splatíš daň –

snad netušíš to sám. A vzpomínek rej hravý ti kouzlí domov v snách a kraj tvůj vábný, smavý,

kde tlí tví známí v tmách, – že netušíš to sám. Ze žítí tvého máje tak mnohý obraz znám

a ze známého kraje, po letech oka plam, – že netušíš to sám. Jdou známé kolem děvy,

oděny v letní šat, a oko tvé snad neví, že hledí na tě snad, – když netušíš to sám.

Z jich očí kouzlo sálá, a dříme do dnes snad, zříš jak tě ručka malá spěchala uvítat –

žes netušil to sám. To tvé jsou ty dny máje, jiný už čeká zas, do tvého jdeš li kraje,

prázdnoty tam je čas – že s netušil to sám.