Svůj máj jsem měl ve žití svém,
kdy srdce voní láskou, vře,
ten krásný cit ve ňadru tvém,
po letech jež tak náhle mře.
A hovor náš, byť šílený,
tak lehce loudil slzu z řas,
kdy k tobě snílek schýlený
jsem zlíbal zlatý, krásný vlas.
Ó tehdá žití dumný tón,
nevnik’ do duší obou nás,
byť léta blíz byl tichý sklon,
my věřili jsme v jaro zas.
Mám říjen rád, kdy zlato tká
do rubáše si celá zem,
a kdy ta žití pohádka
se probudí ve srdci mém.
Je říjnu ticho, snění, mír,
a krásný západ v purpuru,
jenž vzpomínek těch našich vír
k modrému vznáší azuru.