Ve vábném Pošumaví blízko lesa,
se s bukem snoubí bílá chýže, malá,
na nízkém stromě ptactvo jásá, plesá,
s kapradím bujným na omšené hlavě,
níž kmitají se třasaviska plavě.
Ta malá chýže plna vnad a krásy,
když jaro střese na ni květné řasy,
zeď krášlí věncem révy smaragdovým.
Do zahrádky se vonné květy spouští,
na svěží zeleň peřestého houští,
na střechu sedá kyprý mech a tráva,
s níž větřík laškovný si časem hrává.
Když krajem vichor letí, smutně kvílí,
přes skály spěchá a přes chýž’ se chýlí,
v boky ji šlehá, teskně lká a víří,
na mrazných křídlech nosí sněhu pýří.
Vždy víc ji zasypává, sněhem halí,
jak když na temno den se bílý valí,
ji věnčí věncem bílým, gloriolou,
i kol ni zemí černavou a holou.
Teď teprv milá chýže, jizba malá,
kde z krbu libé oheň hučí, sálá
a ve stojánku dračka matně plane,
a plápolá, když vítr silněj’ vane.
Tu pohádková královna jde tudy
a šťastným tak se cítí horal chudý.