Příteli můj, v našem smutném kraji,
osamělý štíte starých dob,
kořeny tvé svaly předků tají,
Husa, Žižky, starých českých stop.
Kořeny tvé pevně tkví v té zemi,
zkypřené kdys krví Husitů,
mnohému se zdáš být věčně němý,
když na chvíli se staví tu.
Mnoho chceš všem ještě, druhu, říci,
pamětníku doby minulé,
když tvé listy v podzim harašící
planou zlatem v klubko svinulé.
Každý list je okem tvojí hlavy,
co jsi prožil, vše mně tlumočí,
svědku velké jihočeské slávy,
hrdě dívám se ti do očí.
Cítím ještě hrdost, vzdor a štěstí,
jež v srdci střežíš sta roků,
nádheru, když citů mohu vnésti
pod tvůj baldachýn, náš proroku!