To okno v park se smutně dívá,
tak smutně mezi listím révy,
a v něm se často, často skrývá,
snad smutnější zrak mladé děvy.
To vzpomínka má – nezřím více
do révoví v to okno bílé,
v němž jsem tak rád ach vídal líce,
ty růžové tvé, dítě milé.
Snad dosud zrak tvůj hloubky plný
do šera zří za noční chvíle
ve zlatě rudé mraků vlny,
a rtík tvůj dí „fešákem byl.“
Mně stačí hlavinka tvá zlatá,
když v park se šerem tiše kloní,
na ručku bílou slza chvátá,
jež vzpomínkou, jak bylo vloni.